Oskar a růžová paní
Eric-Emmanuel Schmitt
Oskar a růžová paní vypráví o hlubokém přátelství desetiletého Oskara a jeho pečovatelky. Neúnavný rozumbrada, který zase tráví své dny v nemocnici, má díky hře vymyšlené babi Růžou, možnost prožít si celý dlouhý lidský život. Od dětství, přes pubertu, první lásku, starosti dospělých a druhou mízu, až po stáří. A otázky, starosti i zážitky, se kterými se nechce svěřovat nechápavým dospělým, adresuje ve svých dopisech Pánu Bohu.
Překlad: Denisa Brosseau-Kerschová
Režie, úprava, scéna: Ivan Balaďa
Kostýmy: Marie Franková
Pohybová spolupráce: David Strnad
Hrají: Jan Sklenář a Martina Eliášová
Zvuk, světla: Pavel Vávra
Nejbližší představení
3. 7. – SUMMER JOB
srdečně Vás zveme
Jan Sklenář a Martina Eliášová
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Nositele autorských práv k původnímu dílu zastupuje DILIA, o.s.
Nabídkový list inscenace ve formátu .pdf je ke stažení zde
Publikované kritiky k představení ve formátu .pdf jsou ke stažení zde
Ivan Balaďa o inscenaci:
Jistě si mnozí z vás vzpomenou na pohádku z dětství o člověku, který vstoupil do otvoru v zemi, dostal se do jiného světa, jiné pohádkové dimenze, strávil tam den dva a když se vrátil na zem s úžasem zjistil, že nic a nikoho nezná, všichni zestárli, všem uběhl celý život. Stvořitel stvořil svět jak známe z pohádkově krásné Genesis za šest dní, když odečteme den sedmý, kdy odpočinul. z člověčího pohledu však k tomu bylo zapotřebí miliony let. Podobný princip zvolil autor pohádkově nepohádkové novely o chlapci, který během posledních dvanácti dnů prožije celý dlouhověký život. Stejný princip se odráží i v jevištní verzi, kterou právě zhlédnete. Život je dlouhý a zároveň krátký a krátký a zároveň dlouhý, tak jak ho prožívá náš hrdina. jediný rozdíl u každého z nás je definován v dialogu mezi babi Růžou a Oskarem: „Všichni zemřeme, ty i já i tvoji rodiče. Ale já dřív,“ – říká Oskar. A překonat tuhle disproporci lidské existence , pomáhá jedině víra, jak to učí Oskara jeho moudrá přítelkyně. Ale tahle hra o umírajícím chlapci (a je to především hra), není jen o křesťanské víře. Co když někdo nechce nebo nemůže nebo nedokáže být věřící? Pro toho je vírou naděje. Byl bych rád, kdyby diváci odcházeli z představení ne jen pobaveni a dojati, ale i s kousíčkem pocitu naděje v srdci, nebo v hlavě, jak se komu líbí.
S herci, Martinou a Honzou, jsme se na začátku zkoušek domluvili, že nebudou hrát primárně stařenu a dítě, že zůstanou především sami sebou a přinesou do inscenace kus své osobnosti a osobitosti. Oskarova dlouhověkost jak to moudře vymyslila babi Růža (tedy autor), je hrou ve hře, stylizací.Herci byli nuceni tvrdě pracovat, aby dosáhli žádoucího výsledku. Pracovali o prázdninách, ve svém volném čase a chci jim za to poděkovat. Chci poděkovat i řediteli Klicperova divadla, že se projektu laskavě ujal i všem, kteří vzniku představení napomohli. Nemohu vynechat i několik milých dárců, např. Lékařskou fakultu v Hradci Králové, která zapůjčila anatomické obrazy, paní Pernicovou, která zapůjčila otáčivou židli a především Zuzaně Kronerové, která hrála babi Růžu ve slovenské inscenaci, obstarala nám pojízdné křeslo a upozornila nás na tento podnětný text. Díky Luďkovi Eliášovi, Zoje Mikotové, Bedřichu Grmelovi, Hance Hlaváčkové, Mírovi Zavičárovi, Vláďovi Komárkovi, Lence Hrdličkové, Draku a všem ostatním, kteří jste se do toho s námi ponořili.
Ivan Balaďa – významný československý filmový, televizní, divadelní režisér, spoluzakladatel filmové nové vlny (abslvoval na FAMU filmem Smt si říká Engelchen (1960), vrcholem tvorby Archa bláznů (1970)), odstraněn z filmové tvorby komunistickým režimem na počátku normalizace, věnoval se dokumentu a divadlu převážně na Moravě a na Slovensku. Na přelomu smetové revoluce natočil slavný seriál Největší z pierotů s Vladimírem Javorským v hlavní roli.
Eric-Emmanuel Schmitt: Nebe je nejlepší prázdná stránka
Jaké bylo vaše dětství?
Do svých dvaceti let jsem vyrůstal v Lyonu a to město mě výrazně poznamenalo, ačkoli jsem si v něm připadal jako cizinec. Vlastně se všude cítím jako cizinec, což mi ale nebrání v tom, abych se někde usadil. Z lyonského prostředí ve mně zůstalo mnohé. Je to město, kde vedle sebe přirozeně koexistují různé epochy a styly. Já jsem například chodil do lycea, které bylo postaveno v 18. stoleví, hned vedle byl římský amfiteatr a když jsem nasednul do vlaku, tak jsem za chvilku mohl vystoupit v renesanční čtvrti města, babička zas bydlela na haussmanovských bulvárech. Ten důvěrný vztah mezi minulým a tím zuřivě moderním je Lyonu vlastní.
Jak jste se dostal ke studiu filosofie?
Myslím, že jsem se v literatuře snažil najít něco, o čem jsem nevěděl, že je filosofie. Nehledal jsem filosofii, ale našel jsem ji.Ale vždy jsem miloval texty, které překypovaly smyslem, které analyzovaly, přemýšlely. Pamatuji se, že jako malý , jsem neustále četl Alenku v říši divů. Rodiče to nemohli pochopit. Později jsem přirozeně trávil mnoho času s Exupéryho Malým princem a v době dospívání jsem nadšeně četl – koho jiného než – Pascala.
Čím se cítíte být nejvíce – dramatikem, romanopiscem, filosofem, milovníkem hudby…?
Spisovatelem. Cítím se být především spisovatelem mluveného slova. Cílem mého psaní je, aby promlouvalo nahlas, mé psaní se nutně setkává s promluvou. Určitě v tom hrají roli mé nenaplněné hudební ambice. Herci, kteří hráli v mých hrách, mě upozornili na to, že pokud změní v replice jediné slovo, tak celá věta kulhá, jako partitura bez jedné noty. Vedle toho ale existuje ještě jiná hudba, kterou nemohu ovládat, ale které naslouchám ve své pracovně. Je to místnost plná světla nad střechami domů, takový malířský atelier. Okna vedou do nebe, což je ta nejlepší prázdná stránka, kterou znám. Chodím tam naslouchat hlasům svých postav a když slyším, že hovoří dobře, když dobře váží slova, tak si je zapíšu. Ty postavy vstupují do mě. A to naprosto. Když postava kulhá, začnu kulhat i já. Když je naopak veselá, jsem veselý také. Protože já své postavy nacházím v sobě a ne někde jinde.
(Rozhovor vedl Pierre-Benoist Varocliez, upraveno, zkráceno, převzato z www.dilia.cz)
Eric-Emmanuel Schmitt, v současnosti asi nejúspěšnější francouzský dramatik se narodil v roce 1960 na předměstí Lyonu v ateistické rodině. Původně se chtěl věnovat hudbě, rozhodl se však pro psaní. Vystudoval filozofii a po mystickém zážitku v alžírské poušti, kdy pocítil, že je „zaplaven vírou“ se rozhodl napsat cyklus novel „O neviditelném“, zabývajících se koexistencí různých světových kultur a náboženství (Oskar a růžová paní- křesťanství, Noemovo dítě – židovství, Otec Ibrahim a květy koránu – islám, Miralepa – buddhismus). Jeho hry – např. Noc ve Valognes, Návštěvník, Libertain mají úspěch po celém světě a získali několik prestižních francouzských cen „Moliérů“. Kromě psaní pro divadlo se věnuje také románové tvorbě – Evangelium podle Piláta, Sekta Egoistů… Žije v Belgii.
Vybrané kritiky
…Divák je díky režisérovi Ivanu Balaďovi a hercům Martině Eliášové a Janu Sklenářovi svědkem malého divadelního zázraku, který se z mysli jen tak nevytratí. Citlivě zbavili dojemný příběh jakéhokoliv falešného sentimentu a strhujícím způsobem i se smyslem pro hru a humor hrají o vzdoru, vůli, boji a naději…
P. Mareček, Mf dnes
…možná největší citový zážitek minulé sezóny…
J. P. Kříž, Právo
Oskar a růžová paní je představení, které se člověku zaryje pod kůži. Zažila jsem ho se studenty učiliště a viděla, jak se jich Oskarův příběh dotýká, jak hltají jeho nápady a jak je obohacuje. Podobný pocit jsem snad naposledy měla při sledování Dany Medřické v Kočičí hře.
Z. Nováková, Radnice